Česká a Slovenská Federativní Republika

Z MicroWiki, encyklopedie mikronacionálního světa
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Československo
Česká a Slovenská Federativní Republika
 Československá socialistická federace 20152016 Československá federativní republika 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: [[|Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýska]]
geografie
Mapa
Hlavní město:
Praha
Rozloha:
127 900 km²
Nejdelší řeka:
Vltava (433 m)
obyvatelstvo
Počet obyvatel:
15949003
Národnostní složení:
Češi, Moravané, Slezané, Slováci
čeština, slovenština
oficiálně sekularismus; římský katolicismus, pravoslaví, jiné křesťanské církve, ateismus
Státní útvar
federativní republika
Vznik:
28. říjen 2015
Zánik:
31. květen 2016 - Počátek platnosti nové ústavy
Státní útvary a území
Předcházející:
Československá socialistická federace Československá socialistická federace
Nástupnické:
Československá federativní republika Československá federativní republika

Československo, úředním názvem Česká a Slovenská Federativní Republika, bylo dle své ústavy demokratická federativní republika, která existovalo ve střední Evropě jako mikronárod od října 2015 do května 2016.

V letech 1918-1939 a 1945-1992 existovalo jako suverénní stát, v roce 1992 bylo protiústavně rozděleno. V letech 1948-1989 byla v ústavě zakotvena vedoucí úloha Komunistické strany Československa.

Československo bylo členem Společnosti mikronárodů.

Státní zřízení

Administrativní dělení

Československo bylo federací tří republik, České republiky, Moravské republiky a Slovenské republiky. Nejnovější Moravská republika vznikla na základě zákona o českomoravském vyrovnání.

Hlavní představitelé

Související informace naleznete v článku Seznam představitelů Československa.

Nejvyššími představiteli Československa byli po celou dobu její existence presidenti republiky. V době rozdělení státu se uvádí presidenti států.

  1. 1918-1935 Tomáš Garrigue Masaryk
  2. 1935-1938, 1945-1948 Edvard Beneš
  3. 1938-1939 Emil Hácha

1939-1945 Protektorát Čechy a Morava – Emil Hácha; Slovenská republika – Jozef Tiso; exilová vláda – Edvard Beneš

  1. 1948-1953 Klement Gottwald
  2. 1953-1957 Antonín Zápotocký
  3. 1957-1968 Antonín Novotný
  4. 1968-1975 Ludvík Svoboda
  5. 1975-1989 Gustáv Husák
  6. 1989-1992 Václav Havel
  7. 2016 Bratslav Šťasten

Česká republika: 1993-2003 Václav Havel; 2003-2013 Václav Klaus; 2013-2015 Miloš Zeman

Slovenská republika: 1993-1998 Michal Kováč; 1999-2004 Rudolf Schuster; 2004-2014 Ivan Gašparovič; 2014-2015 Andrej Kiska

Dějiny

První republika

Původní koncepci nově vzniklého Československa nastínil na mírové konferenci v Paříži Eduard Beneš, který předložil státníkům celou řadu memorand. Jedním z takto předložených dokumentů byla Nóta o národnostním režimu v Česko-Slovenské republice, v níž Beneš přislíbil, že nově vzniklá Československá republika „zamýšlí vybudovat organizaci státu na přijetí národních práv a zásad uplatňovaných v ústavě Švýcarské republiky“. Dále bylo v nótě uvedeno např. to, že oficiálním jazykem v Československu bude čeština a rovnoprávným jazykem s češtinou bude němčina a že veřejné úřady budou otevřeny všem národnostem obývajícím území republiky. Po vzniku Československa však převážila myšlenka vytvořit jednotný, demokratický, centralistický „národní stát“ založený na ideji čechoslovakismu, příkladem a garantem se stala Francie.

Na jeho území se hovořilo více než půl tuctem jazyků - česky, německy, slovensky, maďarsky, polsky, rusínsky a dalšími nářečími ukrajinštiny. Mezi další jazyky patřily jidiš, rómština, rumunština a jejich nářečí (zejména v příhraničí s Rumunskem).

Sudetskými Němci již od 19. století požadované vytvoření oddělených jazykových území s vlastní oddělenou správou bylo zakladateli Československa v reakci na secesi německy-jazyčných území a německé odmítnutí spolupráce při tvorbě nového státu odmítnuto. Státotvorným národem byl prohlášen národ československý a státním jazykem se stal jazyk československý (v podobě češtiny a slovenštiny). Češi a Slováci byli vnímáni jako dvě větve jednoho politického národa, který populačně dominoval meziválečnému Československu. Slováci jako samostatný národ by byli v tehdejším Československu až třetí nejpočetnější národností, po Češích a Němcích.

Ústava byla dopracována ve 2 hod. 30 min. 29. února 1920 a schválena 2. března 1920, jako první ústavní listina nových evropských států.

Prvním československým prezidentem se stal 14. listopadu 1918 Tomáš Garrigue Masaryk (opětovně zvolen v květnu v letech 1920, 1927, 1934), kterého po jeho abdikaci 14. prosince v roce 1935 vystřídal Edvard Beneš.

Do československých poměrů státu s vysokou životní úrovní, projevující se také výstavbou vilových čtvrtí většiny měst, vážně zasáhla celosvětová hospodářská krize první poloviny třicátých let, v roce 1933 tak bylo v Československu téměř 1 000 000 nezaměstnaných. Dalším vážným zásahem do vývoje situace v ČSR byl nástup Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu, který se stal podnětem pro vznik Sudetoněmecké strany, která vyvolávala v českém pohraničí protičeské nálady a kladla československým oficiálním orgánům požadavky dle zadání A. Hitlera. Československo je v důsledku těchto událostí někdy přezdíváno jako „ostrov demokracie ve střední Evropě“. Od roku 1937 (po skonu T. G. Masaryka 14. září 1937) se situace začala dramaticky radikalizovat, což vyvrcholilo protičeským pučem v září 1938. Zcela v souladu s rostoucími vlivy nacionalistických hnutí a tendencí v té době také Slováci začali usilovat o svoji národní identitu (viz Hlinkova slovenská ľudová strana).

Druhá republika, Protektorát Čechy a Morava a Slovenská republika

Když byla československá politická reprezentace přinucena přijmout Mnichovskou dohodu podepsanou 29. září 1938, byl to konec předválečné RČS, tzv. První republiky. Němci osídlené Sudety byly o den později, 30. září 1938, postoupeny Třetí říši a východní část československého Těšínska (kde se 35 % obyvatel hlásilo k polské a 56 % obyvatel k české národnosti) Polsku. Následně byla po První vídeňské arbitráži Maďarsku odstoupena národnostně smíšené území na jihu Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Jako náhradu za ztráty, které Československo utrpělo vlivem uzavření Mnichovské dohody a k překonání hospodářských těžkostí spojených s odstoupením Sudet nacistickému Německu, poskytla Velká Británie Československu tzv. mnichovský úvěr. Okleštěné Československo však existovalo jen krátce, neboť 14. března 1939 pod tlakem Hitlera Slovensko vyhlásilo samostatnost a jako Slovenská republika se stalo satelitem hitlerovského Německa. Zbylé území českých zemí bylo 15. března 1939 obsazeno nacistickými vojsky. O den později byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.

Ještě před tím odešla z Československa první vlna emigrace, během které odcházeli jednak lidé politicky angažovaní, ale zejména Židé, kterým Adolf Hitler otevřeně vyhrožoval likvidací. Mnozí tzv: „rasově nečistí“, kteří zůstali, zejména Židé, Romové, tělesně nebo mentálně hendikepovaní, jakož i političtí oponenti režimu, zahynuli v koncentračních táborech nebo byli popraveni.

V roce 1940 bylo v Londýně Edvardem Benešem ustanoveno Prozatímní státní zřízení. Centrum komunistického zahraničního odboje sídlilo v Moskvě. V jeho čele stáli Klement Gottwald a Rudolf Slánský.

Do odboje proti nacistické okupaci na domácí půdě se zapojilo množství občanů přestože věděli, jak krutě je odbojová činnost trestána. Cílem odboje bylo obnovení Československa v předválečných hranicích a vyrovnání se s kolaboranty. Významnými organizacemi domácího odboje byli Obrana národa a Ústřední vedení odboje domácího. Obrana národa byla prakticky rozbita říšským protektorem Reinhardem Heydrichem.

Reinhard Heydrich byl 27. května 1942 zabit skupinou v Anglii vycvičených československých výsadkářů (Jan Kubiš a Jozef Gabčík), vyslaných na území protektorátu v rámci Operace Anthropoid (jedná se o nejvýše postaveného nacistického politika úmyslně zabitého během války). V reakci na tento čin rozpoutali nacisté vlnu represí, které stály život mnoha obyvatel Protektorátu. V důsledku nepotvrzených udání byly srovnány se zemí vesnice Lidice a Ležáky a jejich obyvatelé odvezeni do koncentračních táborů.

V důsledku rychlého postupu sovětských vojsk se 29. srpna 1944 představitelé Wehrmachtu rozhodli obsadit území Slovenského státu. Tento krok vyvolal na středním Slovensku protifašistické povstání, které mělo za cíl zamezit obsazení slovenského území a pomoci tak postupu sovětské Rudé armády. V důsledku zdržení sovětské ofenzivy bylo povstání tvrdě potlačeno a celé slovenské území bylo obsazeno německou armádou. Povstalci se tak museli uchýlit k metodám partyzánského boje.

5. května 1945 propuklo v Praze povstání, které se rozšířilo na většinu území Protektorátu (Květnové povstání českého lidu). Cílem bylo co nejrychlejší osvobození českého území z německé nadvlády a minimalizace dalších válečných škod, zejména v oblasti průmyslu. 9. května 1945 byla Praha osvobozena sovětskými vojsky (tehdy Rudou armádou), čímž de facto skončila druhá světová válka v Evropě.

Třetí republika

Po skončení války v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, ale bez území Podkarpatské Rusi, které bylo připojeno k sovětské Ukrajině v rámci expanze SSSR na západ. Varianta, že by Československo bylo obnoveno v rámci federace Československa, Rakouska a Polska, byla Edvardem Benešem odmítnuta už v roce 1942.

Na základě dohod z postupimské konference bylo k 1. listopadu 1946 vyhnáno 2 232 544 obyvatel německé národnosti (v roce 1947 došlo k vyhnání dalších 80 000 českých Němců). Protože postupimská konference zároveň odmítla schválit podobný postup i v případě občanů maďarské národnosti, uzavřela československá vláda s vládou maďarskou dohodu o tzv. výměně obyvatelstva, při které se jakýkoliv příslušník slovenské menšiny v Maďarsku mohl přestěhovat do ČSR a za něj byl vystěhován do Maďarska jeden příslušník maďarské menšiny na Slovensku. Na základě této dohody bylo přesídleno do Maďarska 90 000 slovenských Maďarů.

V Československu rostla podpora Komunistické strany Československa (KSČ) a dalších levicových stran. Už v roce 1945 došlo k zestátnění většiny československého průmyslu.

V květnu 1946 se konaly první poválečné parlamentní volby, které vyhrála v českých zemích se ziskem 40 % hlasů Komunistická strana Československa. Vytěžila nejen maximum z poválečného růstu popularity levice a Sovětského svazu jako vítěze nad nacismem, ale díky slibům další pozemkové reformy získala většinu hlasů venkovského obyvatelstva. Zato na Slovensku jasně zvítězila Demokratická strana s 62 % hlasů a komunisté jen 30 %, ale i přes tento neúspěch získali komunisté společně 38 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve složení vlády. Komunisté si podrželi nejen vlivná místa na ministerstvech vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslo předsedy vlády, do něhož usedl předseda strany Klement Gottwald. Ministrem obrany se stal Ludvík Svoboda.

V únoru 1948 vrcholí vládní krize v Hradeckém programu KSČ. Program požaduje další znárodňování a rozparcelování statků nad 50 ha. Komunisté také dále pronikají na další významná místa. Na protest proti tomu podává většina nekomunistických ministrů 20. února demisi. Například Jan Masaryk a Ludvík Svoboda zůstávají ve vládě. Prezident 25. února demisi přijal. Byla sestavena nová vláda Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem. 

Budování socialismu

Dne 25. února 1948 president republiky Edvard Beneš přijal demisi nekomunistických poslanců a jmenoval novou vládu Národní fronty. Ten den se do roku 1989 slaví jako Vítězství československého pracujícího lidu. Už v dubnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců, čímž znárodnění průmyslu dosáhlo 95%. Také rozdělili statky nad 50 ha. Vydali zákon o všeobecném zdravotním pojištění a provedli reformu školství. V červnu 1948 se Sociální demokracie se sloučila s KSČ.

9. května 1948 bylo Československo prohlášeno lidově demokratickou republikou. President Beneš ze zdravotních důvodů abdikoval. Prezidentem se tak stal komunista Klement Gottwald. Edvard Beneš skonal v Sezimově Ústí 3. září 1948 ve věku 64 let.

V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce, načež byly zřízeny tábory nucené práce při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost, Bratrství u Jáchymova). 10. října byl vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky.

K velkým změnám došlo také v hospodářství, které bylo budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen na těžký průmysl a to hlavně zbrojní. Začala industrializace Slovenska. V roce 1949 byla vyhlášena 1. pětiletka, která znamenala rozvoj těžkého průmyslu na úkor spotřebního, byl také vydán zákon o JZD a začala kolektivizace.

Ve stejném roce, kdy zesnul Josif Visarionovič Stalin, zemřel i Klement Gottwald a novým prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký. Uvedl se neblahou měnovou. Antonín Zápotocký zemřel v roce 1957, místo něj nastoupil tehdejší první tajemník strany Antonín Novotný. Byl dovršen socialismus a změněn název republiky na Československá socialistická republika (zkratka ČSSR).

Hospodářská krize systému se projevila nutností zrušit 3. pětiletku v roce 1963.

Krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší ČSSR a k Pražskému jaru v roce 1968, kdy se Antonín Novotný vzdává prezidentské i stranické funkce. Prezidentem se stal po krátké době Ludvík Svoboda. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly ukončeny bratrskou internacionální pomocí ve středu 21. srpna 1968.

K 1. lednu 1969 bylo Československo přeměněno na federaci dvou suverénních národních států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky, se zachováním souhrnného názvu Československá socialistická republika.

S nástupem Gustáva Husáka do čela KSČ nastala tzv. normalizace. Následující dvě desetiletí jsou označována za reálný socialismus (lidově tzv. "socialismus s husí kůží").

V sedmdesátých letech rostl hrubý domácí produkt tempem o 6-11 % každý rok a republika zažila ekonomický boom. Probíhala industrializace Slovenska, dál byl budován převážně těžký průmysl, dálniční síť, Pražské metro a panelová sídliště.

Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky v druhé polovině osmdesátých let se v listopadu 1989 i socialistické Československo otevřelo okolnímu světu a vydalo se na cestu k demokracii a tržnímu hospodářství. Gustáv Husák odstoupil a prezidentem republiky byl 29. prosince 1989 zvolen Václav Havel.

Cesta k rozpadu

1. března 1990 došlo k přejmenování Slovenské socialistické republiky na Slovenskou republiku (SR), 6. března 1990 pak došlo i k přejmenování České socialistické republiky na Českou republiku (ČR). 29. března 1990 následovalo přejmenování Československé socialistické republiky na Československou federativní republiku, 23. dubna 1990 však došlo k definitivnímu přejmenování na Česká a Slovenská Federativní Republika. Československo protiústavně zaniklo k 1. lednu 1993, kdy se Česká republika a Slovenská republika zcela osamostatnily jako dva samostatné a na sobě zcela nezávislé státy.

Obnova státu

Dne 11. listopadu 2014 byla vyhlášena Československá socialistická konfederativní republika jako mikronárod, který se skládal z Čech a Slovenska. Na území Moravy a Slezska existoval mikronárod Moravská sovětská socialistická republika. Dne 7. ledna 2015 se tyto mikronárody spojily v Československou federaci, která se v květnu 2015 přejmenovala na Československou socialistickou federaci. Dne 28. října 2015 byla Československá socialistická federace prohlášena za zrušenou a byla vyhlášena Česká a Slovenská Federativní Republika. Do 31. prosince 2015 ji spravovala Prozatímní správa ČSFR, od tohoto data začalo platit prozatímní státní zřízení, kdy bude zemi do voleb spravovat president, vláda a Státní rada.

Správní rozdělení

ČSFR od roku 2016 zahrnuje 3 samosprávné republiky. Základní samosprávnou jednotkou je ve všech republikách obec. Dále se republiky člení na okresy a kraje. Otázka samosprávy s výjimkou místní samosprávy, která je daná Ústavou ČSFR, spadá do zákonodárné působnosti republik.

Obyvatelstvo

ČSFR je jako mnohonárodnostní stát jazykově velmi bohatý. Kromě češtiny, moravštiny a slovenštiny se zde hovoří také německy, slezsky, polsky, rusínsky, rusky, ukrajinsky a maďarsky.

Na území ČSFR žijí jak Češi, Moravané, Slezané a Slováci, tak i příslušníci národností okolních států. Velké změny v demografii Československa se udály po druhé světové válce, kdy se muselo odstěhovat velké množství Němců a část Maďarů a Poláků.

Co se týče otázky náboženství, na území Československa je velké množství obyvatel bez vyznání, zbytek obyvatelstva patří buď k římskokatolickému, husitskému nebo pravoslavnému křesťanství, přičemž římskokatolická církev dominuje.

Národnost SR počet ČR počet Počet ČSFR
Češi 30367 6711624 6741991
Maďaři 458467 8920 467387
Moravané 3286 521801 525087
Němci 4690 18658 23348
Neuvedeno 395747 2806314 3202061
Poláci 3084 39096 42180
Romové 105738 5135 110873
Rusíni 33482 739 34221
Rusové 1997 17872 19869
Slezané 0 12214 12214
Slováci 4352775 147152 4499927
Ukrajinci 7430 53253 60683
Vietnamci 0 29660 29660
Celkem 5397063 10372438 15769501

ZnakCSSR.png

Československo

ČSFR