Registrace je dostupná na hlavní stránce.

České království

Z Mikronárody Wiki
Přejít na: navigace, hledání
České království
Regnum Bohemiae (LA)
Königreich Böhmen (DE)
Królestwo Czech (PL)
vlajka Českého království
vlajka
znak Českého království
znak
Hymna: Svatý Václave
Motto: Indivisibiliter ac inseparabiliter
Geografie

Mapacech.png Poloha Českého království

Hlavní město: Praha
Rozloha: cca 136 000 km²
Nejvyšší bod: Sněžka (1 603 m n. m.)
Obyvatelstvo
Jazyk: čeština, němčina, latina, polština
Národnostní složení: Češi, Poláci, Němci, Slezané, Lužičtí Srbové
Náboženství: římskokatolické
Státní útvar
Státní zřízení: království
Vznik: 7. dubna 1348 (Vyhlášení Zemí koruny české)
Král: Jan II.
Ministerský předseda: funkce neobsazena
Měna: Koruna česká ()
Mezinárodní identifikace

České království je konstituční monarchie v Střední Evropě, s králem Janem II.

Historie

České knížectví

Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. století, kdy byl mimo jiné pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj I. V průběhu 10. a 11. století se stát konsolidoval a bylo k němu připojeno území Moravy. České knížectví postupně získalo znaky víceméně autonomního středověkého státu, který byl součástí Svaté říše římské (pražské biskupství založeno roku 973, hlavním národním světcem se stal svatý Václav).

České království

České království nicméně vzniklo až roku 1198, kdy německý král uznal český královský titul jako dědičný, což potvrdil císař Fridrich II. Štaufský roku 1212 Zlatou budou sicilskou vystavenou přemyslovskému králi Přemyslu Otakarovi I. včetně dalších privilegií Českého království. Český panovník byl napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říše římské až na účast na říšských sněmech. Václav I., ale zejména jeho syn Přemysl Otakar II., pak vybudovali rozsáhlou državu, která sahala až za Alpy a k Jaderskému moři. Václav II. obrátil svou pozornost také na sever a východ, kde se mu podařilo nabýt území přes Polsko až k Baltskému moři a pro svého desetiletého syna Václava III. získal dočasně uherskou královskou korunu. Po zavraždění Václava III. se České království ocitlo v chaosu, ale volba Jana Lucemburského českým králem umožnila nový vzestup, který vyvrcholil zejména za panování Janova syna Karla IV. (1316–1378). V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a v roce 1335 také město Vratislav, k němuž přiléhala značná část Slezska. Po roce 1348 bylo načas připojeno Braniborsko.

Už v době vlády Karla IV. lze spatřovat počátky českého reformního hnutí, které usilovalo o prohloubení osobní zbožnosti a o nápravu zesvětštělé církve, a tím i o obrodu celé společnosti. Náboženské spory vygradovaly za vlády Karlova syna Václava IV. Po upálení Mistra Jana Husa v roce 1415 v německé Kostnici napětí mezi Husovými příznivci a jeho odpůrci přešlo v otevřené nepřátelství a události vyústily v husitské války. Radikální husité založili město Tábor, které se stalo centrem husitské revoluce. Jan Žižka z Trocnova a Prokop Holý poté porazili všechny čtyři křížové výpravy do Čech. Války byly ukončeny dohodou mezi Basilejským koncilem a umírněnými husity tzv. Basilejskými kompaktáty v roce 1436. V osobě Jiřího z Poděbrad si země dokonce zvolila umírněného husitu jako krále. Avšak vnější tlak krále Jiřího přiměl přepustit z taktických důvodů český trůn rodu Jagellonců. Když však v bitvě u Moháče (1526) padl druhý Jagellonec na českém trůnu, Ludvík, získali ho Habsburkové, kteří, společně s následující dynastií habsbursko-lotrinskou, vládli zemi dalších téměř 400 let.

Rakousko

V roce 1526 byl na český trůn zvolen Ferdinand I. Habsburský a s ním dynastie Habsburků, která zemi postupně včlenila do habsburské monarchie. Ferdinandův vnuk Rudolf II. si ještě (jako poslední Habsburk) zvolil Prahu za sídelní město a, ač katolík, byl částečně tolerantní vůči českému protestantismu (Rudolfův majestát). Po jeho smrti však éra tolerance skončila a náboženské napětí znovu vzrostlo. V roce 1618 vypuklo proti katolickému panovníkovi ozbrojené povstání českých protestantských stavů. Defenestrace císařských místodržících v roce 1618 se stala i počátkem třicetileté války. Vojsko českých stavů bylo roku 1620 v bitvě na Bílé hoře poraženo a stavovští vůdcové byli veřejně popraveni v Praze.

Začala násilná rekatolizace českých protestantů. Rozsáhlý majetek české exilové šlechty a inteligence připadl věrným stoupencům Habsburků. Do poloviny 17. století klesla populace v Čechách a na Moravě o necelých 30 % na zhruba 1,75 milionu obyvatel. Roku 1627 bylo v Česku vydáno Obnovené zřízení zemské, kterým Habsburkové získali český královský titul dědičně, za jediné povolené náboženství bylo prohlášeno katolické a jazyk německý byl formálně zrovnoprávněn s českým, fakticky byl ale upřednostněn.

Správními reformami Marie Terezie v roce 1749 byly země Koruny české de facto spojeny s Rakouskem do unitárního státu, ale i nadále se korunovali čeští králové v rámci Českého království. Během hladomoru v letech 1771–1772 zemřelo nejméně 250 000 lidí, což vedlo k rozsáhlým nevolnickým nepokojům. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od 17. až do počátku 19. století rovněž probíhala centralizace monarchie. Této centralizaci napomáhalo preferování německého jazyka ve státní i církevní správě. V odpověď na poněmčování národa a jeho kultury se koncem 18. století začalo v českých zemích vzmáhat české národní obrození, tedy snaha o obnovu české kultury a jazyka a později i o získání politické moci stranami zastupujícími zájmy českého etnika.

Rakousko-Uhersko

V druhé polovině 19. století za dlouhého panování císaře Františka Josefa I. nastal v Česku významný hospodářský rozvoj. Většina (asi 70 %) průmyslu Rakouska-Uherska se soustředila v Českých zemích včetně oblastí osídlených Němci. České politické elity, zejména František Palacký a František Ladislav Rieger, dospěly k názoru, že federalizované a vcelku demokraticky uspořádané Rakousko (resp. Předlitavsko) by mohlo být nejvýhodnějším životním prostorem pro český národ i jiné slovanské národy Střední a Jižní Evropy. S tím byla spojena myšlenka tzv. austroslavismu, která byla do určité míry ideovou oporou politiky Čechů, Slováků, Poláků, Slovinců a Chorvatů v rakousko-uherském soustátí. Mocnářství mělo také být ochranou vůči nepříznivým vlivům mocných států na západě i na východě, jmenovitě Německa a Ruského imperia.

Období všestranného rozmachu českého národa v oblastech politiky, hospodářství, kultury a vzdělání v rámci Rakouska-Uherska skončilo vypuknutím první světové války v červenci 1914. Tento posléze celosvětový ničivý konflikt započali vídeňští politici po Sarajevském atentátu na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este dne 28. června 1914, a to v domnění, že válka proti malému Srbskému království bude pro zdánlivě mocné Rakousko-Uhersko snadnou záležitostí. Postupně se však Rakousko-Uhersko stalo pouhým přívěskem Německé říše, tzv. vilémovského Německa, v jeho snaze vyjít z této války jako vítězná mocnost. Jedním z průvodních jevů válečných událostí byl konec austroslavistických snů některých vedoucích českých politiků, mj. Karla Kramáře. Pro Rakousko-Uhersko skončila válka naprostou katastrofou a jeho rozpadem.

Stoleté interregnum

Po rozpadu Rakouska-Uherska přešel titul českého korunního prince na Otu Habsburského, území Českého království se stalo součástí Československé republiky. O titul prince Ota Habsburský později přišel a pozice českého monarchy se definitivně uvolnila. Mezi lety 1939 a 1945 nastala částečná inkorporace Československa do nacistického Německa, stát tak sice zanikl, vznikla však exilová vláda. Po druhé světové válce bylo Československo obnoveno. Mezi lety 1948 až 1990, Československo bylo součástí východního bloku. Pokus o uvolnění komunistického režimu v roce 1968, tzv. Pražské jaro, byl násilně potlačen invazí vojsk Varšavské smlouvy. V roce 1989 během Sametové revoluce komunistický režim skončil. V roce 1993 se Československo rozdělilo na Česko a Slovensko, roku 2014 ale byla obnovena Československá socialistická konfederativní republika, která byla 11. ledna 2015 transformována v Československou federaci spojením ČSSKR a Moravské sovětské socialistické republiky. Československá federace zanikla 11. května 2015 sjednocením s Novočeskou federací a transformací v Československou socialistickou federaci. ČSSF se 28. října změnila v Československou socialistickou republiku. Prezident František Otta se nakonec rozhodl Československo rozdělit na Čechy, Moravu a Slovensko a stal se prezidentem Moravské republiky. V roce 2018 vznikla sjednocením Čech a Slovenska další Československá republika, která později jednala s Moravou o jejím území.

Obnova monarchie

České království bylo obnoveno v září 2018,kdy se současný král Jan II. prohlásil českým králem, ukončujíce tak sto let bez krále. Otázkou byly hranice obnoveného království, po několika jednáních však byly hranice ustanoveny podle hranic Zemí koruny české z doby před třicetiletou válkou, tedy s připojením Slezska a Horní i Dolní Lužice.

Politika

Česko je konstituční monarchie, jeho státní zřízení je království – dědičná konstituční monarchie, jejíž hlavou je úřadující král.

Státní rada

Státní rada je jednokomorovým parlamentem Českého království. Vznikla v říjnu 2018 záříjovými ústavami, reformující Říšskou radu Rakouska-Uherska. Během září byl však rakouský kuriální princip zrušen a volební systém prošel modernizací.

Zemské sněmy

Jednotlivé korunní země mají své místní zastupitelské orgány - zemské sněmy. V Českém království jsou celkem 4 (Český, Moravský, Slezský a Lužický zemský sněm). Do jejich pravomocí spadá zemské zákonodárství.

Nižší samosprávné jednotky

České království disponuje rozsáhlou lokální samosprávou na krajská a místní úrovni (krajská zastupitelstva a obecní zastupitelstva). V čele krajů (ve Slezsku knížectví, v Lužicích markrabství) stojí krajský výbor a krajský starosta.

Země Vlajka Zemský sněm Kraj (knížectví, markrabství) Krajské zastupitelstvo
Čechy Čechy-vlajka.png Praha Bechyňský kraj Bechyně
Boleslavský kraj Mladá Boleslav
Čáslavský kraj Čáslav
Chrudimský kraj Chrudim
Královéhradecký kraj Hradec Králové
Kladský kraj Kladsko
Kouřimský kraj Praha
Litoměřický kraj Litoměřice
Loketský kraj Loket
Vltavský kraj Sedlčany
Plzeňský kraj Plzeň
Podbrdský kraj Beroun
Prácheňský kraj Písek
Rakovnický kraj Rakovník
Slánský kraj Slaný
Žatecký kraj Žatec
Morava Morava-vlajka.png Brno Brněnský kraj Brno
Hradišťský kraj Uherské Hradiště
Jihlavský kraj Jihlava
Olomoucký kraj Olomouc
Přerovský kraj Přerov
Znojemský kraj Znojmo
Slezsko Slezsko-vlajka.png Vratislav Břežské knížectví Břež
Bytomské knížectví Bytom
Hlohovské knížectví Hlohov
Javorské knížectví Javor
Lehnické knížectví Lehnice
Minstrberské knížectví Minstrberk
Nisské knížectví Nisa
Olešnické knížectví Olešnice
Opavské knížectví Opava
Opolské knížectví Opolí
Pštinské knížectví Pština
Ratibořské knížectví Ratiboř
Scinavské knížectví Scinava
Svídnické knížectví Svídnice
Těšínské knížectví Český Těšín
Vratislavské knížectví Vratislav
Zaháňské knížectví Zaháň
Lužice 50px Budyšín Dolní Lužice Lipín
Horní Lužice Budyšín

Král

Nejvyšším představitelem Českého království je král. Současný král Jan II. je 37. králem Českého království. Postavení krále je upraveno záříjovými ústavami, jež doplňují ústavní zákony Rakouska-Uherska z roku 1867. I přesto, že se jedná o konstituční monarchii má panovník v některých oblastech stále silné pravomoci. Ústava zaručuje posvátnost, nedotknutelnost a neodpovědnost. V otázkách vedení, velení a organizace české armády je mu ponechána samostatnost vycházející z jeho funkce vrchního velitele. Podobně může samostatně rozhodovat v otázkách udělování řádů a vyznamenání a udělování milostí. V zahraniční politice má pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy (k závažnějším ale potřebuje souhlas parlamentu) a může také vyhlašovat válku. Kromě toho má jmenovací a propouštěcí pravomoci v exekutivě. Na druhou stranu rakousko-uherský zákon o odpovědnosti ministrů učinil z ministrů nikoliv pouhý poradní orgán panovníka, ale parlamentu odpovědný kabinet. V celé řadě případů je nutné mít kromě podpisu panovníka i podpis ministra. Tento systém znamenal, že panovník má v zemi stále poměrně velký vliv, nicméně jeho postavení není absolutní. Vedle toho nemá monopol na zákonodárnou iniciativu, která přísluší také parlamentu.

Vláda

Vláda Českého království je odvozena od vlády předlitavské části Rakouska-Uherska. Vláda se skládá z těchto ministerstev:

  • zahraničních věcí
  • vnitra
  • financí
  • školství
  • spravedlnosti
  • veřejných prací
  • obchodu
  • zemědělství
  • války
  • průmyslu
  • sociální péče
  • zdravotnictví

V čele vlády je ministerský předseda.

Soudní moc

Soudní moc byla již ústavními zákony z roku 1867 oddělena od výkonné a zákonodárné moci, říjnová ústava z roku 2018 jen upravila organizaci soudní moci. V rámci občanských práv je také potvrzena rovnost před zákonem. Soudní moc je organizována do celkem tří stupňů:

  • stát – Nejvyšší soudní a kasační dvůr a Správní soudní dvůr
  • země – vrchní zemské soudy
  • kraj – krajské soudy